Až se jednou potkáme se svým stvořitelem,tak se nás zeptá: ,,Přistupoval jsi k sobě i k druhým s láskou-dávals jí i přijímal?“
Co neumírá? A co si do hrobu nevezmu?
Dlouho jsem nepsala. Umřel mi nečekaně děda. Ne že bychom měli velmi blízký vztah, ale skutečnost že ho už nikdy neuvidím,že je život tak křehký a nevyzpytatelný, mě zasáhla.Nevime dne , ani hodiny. Koukat a psát na Facebook nebo Instagram mi přišlo naprosto zbytečný a nedůležitý.
Ale musí se žít dál, tak píšu.
Ale, co si z této zkušenosti odnést?
Když vzpomínám na dědu nemyslím na to, kam až to v životě dotáhl, ani jak nás vychovával nebo jaký měl byt.
Vzpomínám na to , jak se na nás díval, jak jsem se s ním cítila, byl tu pro mě? Byl ochoten mi pomoci? Byl laskavý?
To mě přivádí k sobě, jak chci , aby na mě lidé vzpomínali? Co chci cítit, až budu umírat já?
Chci cítit lásku, nechci ničeho litovat.
Proto, si myslím, teď ještě víc, že je opravdu strašně důležité potkat se každý den, alespoň na chvíli, sama se sebou a zeptat se:
Co je OPRAVDU důležité?
Co OPRAVDU chci?
Dělám toto z lásky?
Budu na sebe za tohle pyšná?
